ŠK Český Brod

Open Jeseník 2017

Po herně i výsledkově nepovedených Pardubicích jsem si říkal, že buď ukončím kariéru a vrhnu se na své milované rybaření, nebo se přihlásím ještě na nějaký turnaj a zkusím dokázat odborné kritice, že moje generace do důchodu rozhodně nepatří a ani do něj nikdy nepůjde. A tak jsem se jednoho dne prostě probudil sám v Jeseníku nalosovaný do prvního kola místního turnaje. Poslední, co si před probráním vybavuji, byla vlaková zastávka Hanušovice a reklamní poutač na místní něcovar (oni říkají pivovar, ale nemám to potvrzené) Holba.

Musím říct, že turnaj jako takový je moc hezký. Pěkný hrací sál, každý má u partie spoustu místa. Hraje se bez dvojkol, žádný spěch, partie začínají až v 15:30, takže člověk nemusí vstávat, tedy musí, ale ne dopoledne. Ochotní organizátoři, mj. si mě získali tím, že nedělají bulletin – nevím proč, ale je mi to skutečně sympatické, takový závan starých dob, kdy si lidé prostě šli jen zahrát šachy. Ubytován jsem byl na místní SOŠ, klasická kolej a zároveň nejlepší ubytování mého života. Úplný klid, pohoda, skvěle jsem se každý den vyspal, čímž jsem sice přišel o svou obvyklou výmluvu v případě špatných výsledků, ale byla to spíš příjemná změna oproti jiným turnajům.

Spousta lidí jezdí do Jeseníku kvůli malebné přírodě a okolním kopcům. Já si nechtěl vyplýtvat všechny trumfy hned první rok, a tak jsem se byl projít jen přímo po lázních a pak jednou před partií a jednou po partii. Jedinou delší túru jsem podnikl před partií 4. kola, když jsem usoudil, že se nechci připravovat. Chtěl jsem si projít Priessnitzovu (místní legenda, asi hrál fotbal) stezku, ale bloudil jsem klasicky jak hovado a skoro jsem nestihl začátek partie. Z tohoto výletu jsem si ale odnesl cennou životní zkušenost.


Vinnie Přísnitz byl už dle jména pedant, a tak vymyslel jakési desatero zdravého života. Schválně si zkuste porovnat, kolik byste s jeho radami prohráli na body – předpokládám tedy, že nikdo nevyhraje, to se asi nedá.



Celou tabuli se mi nechtělo číst, a tak jsem si po přečtení první rady usmyslel, že ji budu do konce výletu dodržovat. Po stezce to totiž byl samý pramen, samý kámen, všechno to mělo jméno, přišlo mi to úplně absurdní, uměle vytvářené turistické zastávky. Vemte si ty prameny – vždyť je to často nějaká trubička, ze které beztak čůrá placený trpaslík, a vy to pak máte ještě pít. A hned je to Mariin pramen. A hned zase Tomášův. A pak Stanzelův. Anebo Anniny kameny. Zubní kameny. Kameny mudrců. Modřínové skály. Cesta z města atd. atd.

Lidé si to všechno fotí, protože je důležité mít vyfocen Mariin pramen nebo Anniny kameny. Vlastně je to úplně nesmyslné. Když vezmu nějakou světoznámou turistickou památku – lidé si fotí milionkrát denně pořád stejná místa, milion fotek denně vznikne od Eiffelovky, od Niagárských vodopádů, od jezera Loch Ness… Podobné to asi bude i v okolí Jeseníku, a tak jsem se rozhodl, že zachytím toto místo z jiného úhlu – prostě abych mu dal prostřednictvím snímků novou tvář. A budu vnímat krásu všedního dne.



Světoznámé jesenické kaluže.




Monumentální mrtvé dřevo.




Pověstné rychlebské roští.




Slavný výhled od Žaludo-šiškových vršků.



Trochu mě zklamalo počasí. Zpočátku byla zima a zmokl jsem pokaždé, když jsem vytáhnul paty z domu. Také bylo chladno. Pak se oteplilo a bylo mi zas často hrozné vedro, zejména při cestě do hrací místnosti (2,5 km do kopce, což je ale fajn procházka před partií). Pak bylo akorát, ale to jsem zas nevěděl, jestli je mi zima, nebo teplo, takže taky na prd. Počasí se opravdu nepovedlo.

Pojďme k bojům za šachovnicí. Po výhře v prvním kole na mě hned čekal druhý nasazený IM Lukáš Klíma. V zahájení získal malou výhodu, následně v jednom tahu i větší, ale pak nepokračoval přesně a v pozici na diagramu už nemám vůbec žádný problém.


Lukáš Klíma – Vít Moravec po tahu 23…De6, BNT.



Objektivně je pozice úplně rovná, bílý musí zahrát něco jako g3 a hraje se dál, ale pozice se mi už líbila maličko víc za mě. V partii přišlo strašlivé 24.Vfd1?? a po 24…De1+ se soupeř pro mat vzdal. Stane se.



Minimálně půlbod mi tak spadl do klína, bumerang neúspěchu se mi ale záhy vrátil jako bumerang.

Vít Moravec – Jan Malík po tahu 18…fxe4, BNT.



Zahrál jsem hrůzostrašné, odporné a nelogické 19.cxd5? Nepochopitelné rozhodnutí, které aktivizuje černému jezdce, a byť je pozice stále zhruba v rovnováze, přišel jsem jedním tahem o velkou výhodu. Stačilo zahrát něco normálního jako 19.Vac1 s myšlenkou c5 nebo postupnou přípravou cxd5. Velmi zajímavá idea, kterou jsem zavrhnul na poslední chvíli s tím, že nemusím v takové pozici obětovat pěšce, byla 19.c5!? Vxc5 20.Da3 atd. Oběť pěšce zajistila jezdcům nesmrtelné pozice v centru. Neuvěřitelné, jak jsem s takovou pozicí naložil…



Z této prohry jsem se hodně dlouho (v řádu dní) nemohl zvednout, protože mi přišlo, že soupeř od začátku moc neví, co si s pozicí počít. Já to sice také nevěděl, ale aspoň jsem stál výrazně lépe.

Náladu jsem si trochu spravil povinnou výhrou s Polákem Labusem, to jsem ovšem ještě nevěděl, že tento hráč, jenž byl nasazen mezi posledními, nakonec skončí přede mnou! Famózní série výher ho katapultovala až na 8. místo.

Následující dvě kola bílými se silnými soupeři zapluly obě do remízy, aniž bych si ze zahájení odnesl nějakou výhodu. Bílými jsem vůbec hrál mizerně (2/5), což bylo dáno tím, že jsem zkoušel nové zahájení, ale také zčásti skladbou soupeřů.

Co se týče nějaké přípravy na partie, o té ani nechci ztrácet řádky – v každé partii mě soupeři překvapili, pokaždé zahráli něco, co nehrají. Bylo to marné, zřejmě se na mě všichni dohodli. A to včetně Swiss manageru, který mi vždy nalosoval nejtěžšího soupeře z bodové skupiny, čímž mi pomohl vytvořit pravděpodobně světový rekord ve středním Buchholzu – 41,5 bodu, tj. průměr 6 bodů na soupeře. Náskok 2,5 bodu na druhého v pořadí. Ukažte mi nějaký podobný výsledek v historii světa a dostanete diplom, nic takového jsem v životě neviděl. Tím si ovšem nestěžuji, byl jsem rád za zajímavé soupeře, jen je to prostě anomálie.

Po 6. kole jsem měl 4 body a černými mě čekal zkušený Josef Mudrák.

Josef Mudrák – Vít Moravec po tahu 22…Jxd4, BNT.



Ze zahájení jsem opět vyšel s horší pozicí, ale poměrně bránitelnou. Partie se lámala ve 23. tahu: 23.Dxd4? Příliš spoléhá na koncovku proti izolovanému pěšci. U partie jsem neviděl, jak si poradit s hrozbou Jxd4 s postupnou přípravou Sb1-Dd3, bílá pole u krále jsou jednoduše příliš slabá.



Josef Mudrák – Vít Moravec po tahu 27.Sc2, ČNT.



Vyměnily se těžké figury a já si byl jistý, že na šachovnici stojí úplně vyrovnaná pozice. Jako bonus mám dvojici střelců, ale např. Shereshevsky ve své knize o strategii koncovek věnuje dokonce celou kapitolu pozicím s izolovaným „d“ pěšcem a lehkými figurami a jeho stanovisko je jasné – objektivně remíza, byť obrana není jednoduchá. To mi po zpackaném zahájení přišlo jako malé vítězství. Navíc v pozici ihned aktivizuji své střelce 27…a5! a pěšce a3 nebude snadné bránit. (Pozorný čtenář si všiml, že ztrácím po Sb3 na d5, ale s tím jsem počítal už při výměnách. Kdyby do toho bílý nešel a raději pojistil dámské křídlo, tak sice nebudu mít tah a5, ale zase udržím izoláka a vznikne pozice, o které jsem se rozepsal výše.)



Josef Mudrák – Vít Moravec po tahu 45...Kc3, BNT.



Celou partii jsem cítil, že za delší konec tahá spíš bílý, ale ostrá koncovka není zdaleka tak jednoduchá – v postouplém „b“ pěšci mám velkou kompenzaci za obětované/ztracené pěšce, navíc střelci berou hodně polí a dokážou se v případě potřeby rychle přemístit. Bílý teď udělal asi rozhodující chybu 46.h4? a po 46…Kd2 čelí mnohým nástrahám. Mělo přijít 46.Jd1+ Kd2 47.Jxb2 Sc3, jezdec sice padne, ale vznikne nepřehledná pozice se třemi pěšci za figuru, která nevím, jak má dopadnout.



Josef Mudrák – Vít Moravec po tahu 48.Kf4, ČNT.



Zkuste najít vítězný tah černého. Řešení se zobrazí při najetí sem.



Na osmé kolo jsem se připravil hodně zodpovědně s tím, že jsem chtěl dosáhnout zajímavé pozice s šancemi na výhru. Bohužel jsem proti Anglii zvolil variantu, kterou jsem dlouho nehrál, a jak se ukázalo, soupeř vytáhl z rukávu to nejvíc ploché pokračování, které bylo na skladě. Byl jsem docela otrávený, protože mě nenapadlo, že by tuhle variantu zahrál, nebo spíš jsem na ni zapomněl. Nabídl jsem hned remis a šel se radši projít. A znovu, nechápejte mě špatně – je to legitimní pokračování, nic proti němu, však i já mohl hrát jinak. Jen jsem byl už prostě trochu frustrovaný, že jsem se ještě ani jednou nedostal do něčeho, co znám, nebo co jsem si přál.

Na rozcestí jsem zvolil nejhorší cestu na severní polokouli nějakými močály a nadával jsem si, proč jsem radši netahal tu plošinu. Když vtom jsem si vzpomněl, že od pěti hraje Sparta! Zamířil jsem nejbližší cestou na ubytovnu, zapnul si Spartu v Brně a později si nadával, že jsem se radši neutopil v močálu.

Poslední kolo probíhalo v zahájení jako obvykle, načež jsem to celé úplně pomotal a v nějakém 13. tahu to mohl položit. Ještě jsem nějak hrál, ale byl to boj za ztracenou věc. Honza Miesbauer díky této výhře vyhrál i celý turnaj, podle mě zcela zaslouženě, i když teda cesta do cíle vedla přes mou mrtvolu...

Hodně hořký konec turnaje, jejž jsem nakonec zakončil na průměrném 10. místě. Nicméně v relativně malém Openu jsem si zahrál se sedmi hráči 2200+, což považuji za malý zázrak (2., 3., 4., 6., 7., 9. a 10. nasazený). Samozřejmě jsem byl nakonec zklamaný, ale musím zas přiznat, že 5,5 bodu asi odpovídá hře, na víc to nebylo.


Konec.

Vít Moravec

(rým)